NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédskeho workoholika Petra Tägtgrena asi veľmi predstavovať netreba, veď viete, HYPOCRISY, THE ABYSS, PAIN, LOCK UP, nahrávacie štúdio a tak ďalej, proste pojem. Keď sa teda na vedomosť dostalo, že príde k nám, len som si povedal „škoda že nie s HYPOCRISY, PAIN som už kedysi dávno videl na Assaulte, ale aj tak dobre.“ Elektronikou a industrialom napustený metal a rock z dielne tohto pána ma bavil hlavne v začiatkoch na albumoch z úvodu kariéry, dokonca by som povedal, že štvrtý „Dancing With The Dead“ z roku 2005 bol asi posledný, ktorý som počul celý, a Peter odvtedy vydal ďalšie štyri, ale keď to máte do Collossea dvadsať minút pešo, neriešite, či ste skalný fanúšik, proste je tu Pán hudobník, treba ísť.
Pred koncertom som si ešte vypočul vzorky od predskokanov DUST IN MIND z francúzskeho Strasbourgu, zhodnotil „žánrovo sa to nebije, trochu ako PAIN so ženským vokálom“ a potom v stredu večer dosť zamrazila veľmi „komorná“ atmosféra po príchode do klubu. Krátko pred začiatkom akcie pár desiatok ľudí, naozaj to nevyzeralo dobre, som presvedčený, že PAIN majú výrazne väčší výtlak, len asi nie v strede týždňa na východe. Povedzme, že koncertov začína byť kopa, ľudia sú nútení vyberať si a podobne. Našťastie sa to časom zlepšilo, nie na potrebný počet, ale platiacich nakoniec boli necelé dve stovky.
Úvodná cca trištvrtehodina patrila od roku 2013 pôsobiacemu francúzskemu kvintetu – dve gitary, basa, bicie, speváčka (a k tomu elektronické podmazy z playbacku). DUST IN MIND majú za štyri roky na konte dva albumy, čo je slušná kadencia. Hrali z novinky „Oblivion“ i z dva roky starého debutu „Never Look Back“ a pod pódiom mali potešiteľne živo, aj keď tak tretinu davu tvorili fotografi a „fotografi“. Dajme tomu, v dobe telefónov, niekedy chytrejších než ich majitelia, chce mať pamiatku každý a pokiaľ sa na to nesťažujú samotní účinkujúci, treba si asi zvyknúť.
Hudobne nešlo o nejaký nový hudobný svet, taká slušne urobená tanečná verzia tvrdého metalu, v ktorej najväčšiu pozornosť priťahovala speváčka Jen, v tvári trochu Céline Dion, s „polapiteľnejšie“ formovaným fyzičnom. Dala sa aj vidieť, aj počuť, žiadne neuveriteľné vokálne kreácie sa nediali, hlas spoľahlivo usadený v strednej melodickej polohe, do hudby sedel. Po polovici setu Jen program okorenila „baladou“, ktorú odspievala sediac sama na pódiu. Neskôr bola aj výmena kostýmu, cirkusový frak, bičík, a DUST IN MIND vedeli popri tom slušne pritvrdiť i hudobne – keď sa spevu ujímal gitarista Damien Dauch, tanečná produkcia kormidlo stočila k nabrúsenému death/thrash metalu. Celkovo si sympatickí Francúzi za výkon zaslúžia pozitívne hodnotenie, v kategórii „videli sme ďalšiu kapelu so speváčkou“ dobré.
Po prestávke nám PAIN nadelili cca šestnásť skladieb, ktoré si pripravili na Coming Home Tour 2017. Aktuálne hrajú jeho druhú časť, prezentujú tu najnovší album „Coming Home“, vydaný u Nuclear Blast v septembri minulého roku, a podľa reakcií skalných fanúšikov to bola priam dokonalosť. Veľká spokojnosť panovala už so zvukom – ten je v Colle na vysokej úrovni už stabilne, ale tu som zachytil aj názory, že naživo teraz zneli lepšie ako z nahrávok. Z novinky PAIN hrali „Pain In The Ass“, „A Wannabe“, „Call Me“, kedy sa Peter ľudí z publika spýtal, či majú mobily, ak áno, nech mu zavolajú. Nevolal nikto, ale zato prišiel bábkový Joakim Brodén zo SABATON. Prečo nie, trochu srandy metalový koncert znesie. Odzneli aj „Coming Home“ a „Black Knight Satellite“, zvyšok bola už staršia tvorba.
Peter v zvieracej kazajke a s mejkapom, vďaka ktorému vyzeral ako niekto, kto nespal cca od roku 1985, hlavný – do albumu „Dancing With The Dead“ jediný – tvorca PAIN naživo obsluhuje gitaru a pochopiteľne aj mikrofón, a aktuálne s ním koncerty hrajú David Wallin (bicie), André Skaug (basgitara, sprievodný vokál) a Greger Andersson. Ten popri elektrickej gitare a sprievodnom vokáli niekoľko skladieb odohral aj na akustike, čo strojovej rytmike a niekedy vesmírnym alebo halucinujúcim náladám dodávalo zvláštny ďalší rozmer. Vystúpenie nemalo chybu, možno až na nejaký výpadok v jednej zo skladieb, PAIN sú naživo profesionálna, čistá práca a aj keď títo hudobníci takrečeno „prišli do roboty“, položili sa do nej na 120 %. K novinkám vybrali tie najosvedčenejšie skladby z predošlej diskografie, napríklad „End Of The Line“, „Suicide Machine“, „Monkey Business“, „Same Old Song“, „Dirty Woman“ a podobne, a keď „skončili“, bolo jasné, že koniec ešte nie je. Ten urobila až „Shut Your Mouth“. Po vydarenom koncerte, ktorý si naozaj zaslúžil viac ľudí, hoci atmosféra ako taká bola na jednotku, sa nejeden návštevník teší aj zo spoločnej fotky s legendárnym švédskym metalovým majstrom, na pódiu charizmatickým, v civile pôsobiacim skromne, hádam až introvertne.
PAIN naživo sa dá popisovať len v absolútnych pojmoch. Zvuk mal potenciál búrať steny, kontrast oproti predkapele bol obrovský. Pravdu povediac, tak monumentálny zvuk som na koncerte nezažil a nebolo k tomu treba ani absolútne decibely, ktoré by nekorešpondovali s priestormi klubu. Peter Tägtgren sa ukázal ako veľmi charizmatický líder s perfektným spevom a precíznou silovou hrou na gitare. Každý predstavený zásek, či už nový alebo starý, znel veľmi energicky a vskutku aj lepšie ako na štúdiových nahrávkach. V hodinu a pol trvajúcej profesionálnej "show" som si užil každú minútu. Veci ako „Suicide Machine“, „Dirty Woman“, „Shut Your Mouth“, „Call Me“ alebo „A Wannabe“ ma nabili energiou na veľmi dlhú dobu a potvrdili status frontmana PAIN ako skutočnej šedej metalovej eminencie.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.